2.

Posledních pár dnů jsem tak hluboko v sobě, že už ani nic nenacházím, ráda bych řekla, že nic necítím, ale bohužel cítím...

...nedávno se mi zdála noční můra...zase ta stejná....ta, která se pravidelně rok, co rok opakuje vždycky ve stejnou dobu.

Námět je stejný jen postavy se rok od roku střidají stejně jako vždycky si určitý fakt nepřipouštím nebo nevnímám.....vím, že sním...pak ale přijde nějaký detail, který zdůrazní fakt a v ten moment ztrácím vědomí, že je to jen sen, soustředím se jen na tu část, která mi způsobuje takovou bolest, pocit bezmoci a beznaděje, už náhle není jenom pocit a jeho projev se stává realitou, budím se (mám pocit) zvukem vlastního zoufalého vzlyku s bolestí hlavy a uplakanýma červenýma očima, které se mi podaří dostat pod kontrolu až se po pár minutách uklidním...aspoň částečně, pak ale kouknu na stůl, uvídím svazek obálek a uvědomím si, že moje noční můra se stala realitou.

Byla tak silná...vydržela to celé sama a já nemám ani dost sil podívat se na ty obálky, co mi už týdny leží na stole. Měla bych se vzchopit. Pomale přejdu ke stolu, chvíli na ně hledím, bez jakéhokoliv pocitu. uvnitř mě jako by bylo prázdno, pak svazek vezmu do ruky a chvíli jej potěžkávám. Jakoby každé písmeno něco vážilo. Nejistým krokem a svírající obálky se vrátím zpátky do postele, najednou si nejistá, co vlastně chci udělat. Váhavě jsem je položila na noční stolek.

Ne, takhle to přece dál nejde, už to odkládáš příliš dlouho, tohle tě akorát mučí, musíš to otevřít, prostě musíš, asi to bude bolet a ano, asi to bude jako kdyby ti někdo sypal sůl do živé hluboké rány, ale když toho bude příliš nebudeš muset otevírat další. Můžeme to nechat na jindy a třeba číst každej den jednu. To bys snad zvládnout mohla hmm?

Rozvážu stužku kterou byly obálky svázané a postupně si jednu po druhé prohlížím. Na každé z nich je napsané číslo. Vždycky musela mít všechno seřazené a poskládané. Nechápu, jak jsme mohly být kamarádky, jedna milovala pořádek a ta druhá až směšně moc obhajovala chaos. Ještě ted se musím usmát nad vzpomínkou, jak ji děsně štvala moje "divoká" část stanu na táboře, kam jsme jezdily jako malé.