1.

Jdu po štěrkové cestě nahoru, míjím lidi bez výrazu, kterým ještě jakoby nedošlo, co tady dělají, co se stalo...jiní mají ve tvářích bolest a další jen prázdně zírají a po tvářích jim stékají tiché slzy...

Obloha je tmavá, taky to cítí, k zemi začínají padat malé buclaté kapky....najednou obloha propadne v neutuchající pláč Nikdo vlastně pořádně nechápe, jak nebo co se vlastně stalo. Všechno se to odehrálo tak rychle. Prostě jednoho rána nebyla. Pomalu ale jistě mi začíná docházet, proč jí tak moc záleželo na takových maličkostech. Proč v poslední době byla tak bledá. Proč byla tak nedůtklivá a odtažitá ohledně svého soukromí. Nechápala jsem proč nechodila moc do školy a začala kouřit. Myslela jsem si, že potkala nějakou bandu, nebo že v tom měl prsty ten kluk se kterým se kolem sebe furt motali. Myslela jsem si, že začala něco brát, nechápala jsem to, nešlo mi to do hlavy...ale bylo to jediný rozumný vysvětlení. Bože, nikdy by mě nenapadlo že....Já jsem takovej ignorant! Jak jsem si jen mohla nevšimnout? Jak jsem si jen mohla myslet tohle?

Kdybych nebyla tak slepá, mohla jsem jí pomoct. Muselo to být hrozně těžké. Bože! Lí, je mi to tak hrozně líto. Proč jsi nic aspoň nenaznačila? Vím...nerada jsi házená svoje starosti na jiný, ale kruci...tohle nebylo nic, čím bys někoho otravovala. Tohle nebyla žádná maličkost.

V hlavě mi zmateně běhají myšlenky na ni, výčitky a téměř nesnesitelný žal. Snažím se pochopit proč. Marně. Znova si přehrávám naše poslední setkání. Oči ve kterých chyběla jiskra a smutný úsměv, který mi věnovala. Měla jsem to poznat. V poslední době se mi hrozně odcizila. Snažila jsem se "držet u ní" ale moc mi to nešlo. Co jsem to za kamarádku? Jak mi to mohlo utéct?

Obřad se pomalu chýlil ke konci. Paralyzovaně jsem seděla a přes vzlyky jsem nedokázala popadnout dech. Připadala jsem si otupělá a prázdná...Snažila jsem v sobě najít sílu, vnitřně j jsem se začala připravovat na kondolence... Pohled do očí její matky byla ale poslední kapkou...měla je podobné jako ona. Už ani neplakala...oči měla unavené a zarudlé...ve tváři téměř žádný výraz...bylo to, jakoby uvnitř nikdo nebyl...jako by uvnitř nic nebylo...žádná duše. Vyzařoval z ní jen tichý smutek...nejde jí nijak pomoci. Není nic, co byste mohli udělat nebo říct, aby jste jí zvedli náladu. Na duši je tak hluboký šrám, který se nikdy nezahojí a jistou část duše, bude tento šrám stát existenci. Nedokážu jí jen podat ruku. Nezvládnu to. Je to jen jakési formální gesto, které nic neříká o soucitu a ani o lítosti...Nikdo se nemůže vcítit do její kůže...

Venku pořád pršelo a všichni už byli pryč. Já nemohla. Pořád jsem se snažila najít odpovědi na otázky, které jsem ani pořádně neznala. Poslouchala jsem jak kapky bubnují na betonovou podlahu, šrum z okolní silnice a tichý nářek větru, který si smutně pohrával s listy stromů. ,,Tyhle jsou pro Vás." řekl tlumený nalomený hlas za mnou. Když jsem se otočila podala mi svazek obálek. ,, Nečetla jsem je, asi jste pro ni hodně znamenala...když Vám jich nechala tolik." Pak už jen sklopila zarudlé oči a stejně jako zvuk podpatků dopadajících na dlažbu mizela v dálce. Sklopila jsem zrak na své ruce, ve kterých jsem dost neohrabaným způsobem svírala několik obálek. Nechápající se, co se to právě vlastně stalo, jsem na první z nich rozeznala její rukopis a moje jméno. Oči mi opět zalily slzy, vše co jsem před sebou ještě před chvílí viděla, bylo najednou rozmazané a vše se mi opět halilo do bílé mlhy...